Úřad průmyslového vlastnictví

Právo EU


Průmyslové vlastnictví chráníme již na evropské úrovni

Motto:

„Prvotním cílem duševního vlastnictví je uznání morální a ekonomické hodnoty duševní tvůrčí činnosti v kulturním, společenském a ekonomickém vývoji národů.“

Těmito slovy tehdejší generální ředitel WIPO Arpad Bogsch zahajoval konferenci Světové organizace duševního vlastnictví (WIPO) v pařížském Louvru v červnu 1994. Jen málo ostatních právních odvětví se může dovolávat ušlechtilejšího smyslu existence. Duševní vlastnictví má jednu vlastnost, která jej odlišuje od ostatních odvětví práva; jeho úkolem není regulovat vztahy mezi osobami, jako je tomu v případě předpisů týkajících se hmotných statků, deliktů, smluv, soutěže, obchodního či trestního práva, nýbrž odměnit tvůrce a podporovat hospodářský a technický pokrok.

Průmyslové vlastnictví, kam řadíme zejména práva k vynálezům, průmyslovým vzorům, užitným vzorům, ochranným známkám, topografiím polovodičových výrobků a označení původu výrobků, je součástí duševního vlastnictví se všemi jeho atributy. Na práva k průmyslovému vlastnictví se současně pohlíží jako na právní materii, jejímž prostřednictvím se usiluje o dosažení obchodních a průmyslově politických cílů, zejména zajištění bezpečného a přitom volného oběhu zboží na širším, než národním trhu. Jeho ochrana má u nás dlouhou tradici, blízkou kontinentálnímu a zvláště pak německému systému. Již Československá republika měla vyspělé zákonodárství chránící jednotlivé předměty průmyslového vlastnictví prostředky soukromého a veřejného práva. V roce 1919 byl zřízen Patentní úřad a Patentní soud a do roku 1939 byla vytvořena i významná judikatura vztahující se k této ochraně. Od roku 1919 byl právní předchůdce České republiky členem všech významných univerzálních i zvláštních mezinárodních smluv na ochranu průmyslového vlastnictví.

To mělo nezanedbatelný význam při transformaci ochrany průmyslového vlastnictví po roce 1989. Tato ochrana prošla v uplynulých deseti letech velmi dynamickým vývojem; po odstranění administrativně direktivního způsobu hospodaření bylo nutno změnit koncepci celého jejího systému. Přizpůsobení průmyslově-právní ochrany podmínkám tržní ekonomiky se jevilo jako condicio sine qua non dalšího úspěšného rozvoje. Vzhledem k tomu však, že šlo v podstatě o návrat k tradici, proběhla tato přeměna rychle a poměrně snadno. Již počátkem devadesátých let bylo v rychlém sledu přijato v této oblasti několik zákonů, které po zániku federace byly recipovány do právního řádu České republiky. Byli jsme první postkomunistickou zemí, která zareagovala na nové hospodářsko-politické podmínky a urychleně přizpůsobila stav zejména patentové ochrany potřebám tržního hospodářství; tato první etapa trvala pět let. Druhá vývojová vlna nese letopočet 2000. Podívejme se však na jednotlivé kroky podrobněji.

Patenty na vynálezy - první vlaštovka

Prvním počinem bylo přijetí patentového zákona v roce 1990. Zákon především rehabilitoval výlučnou ochranu vynálezů patentem a zrušil princip nevýlučné ochrany autorským osvědčením. Tento předpis upravil již podmínky patentovatelnosti vynálezu, dobu a účinky patentové ochrany a všechna ustanovení hmotného i procesního práva shodně nebo obdobně, jako je tomu v členských zemích Evropské unie, popřípadě v Evropské patentové úmluvě. Jednou z významných změn bylo odstranění dosavadní výluky léčiv, chemicky vyrobených látek, poživatin a průmyslových produkčních mikroorganismů z patentovatelnosti. Mimochodem, Česká republika byla z transformovaných států opět první, která ihned na počátku devadesátých let patentovatelnost léčiv zavedla. Přestože se hovoří o tomto právním předpisu jako o zákonu „patentovém“, upravoval původně i výlučnou ochranu designu, tedy vnější úpravy výrobků. Až v roce 2000 byla tato část zrušena a nahrazena zvláštním zákonem o průmyslových vzorech (viz dále). Patentový zákon nabyl účinnosti k 1. lednu 1991 a představoval již moderní právní předpis, který vyhovoval evropskému standardu. Teprve v průběhu devadesátých let došlo postupně k několika událostem, které vyústily v potřebu jeho novelizace.

Topografie polovodičových výrobků - „dvě mouchy jednou ranou“

Dnem 1. ledna 1992 nabyl účinnosti zákon o ochraně topografií polovodičových výrobků. Historie zvláštní ochrany topografií integrovaných obvodů, tzv. čipů, je krátká. Integrované obvody vznikly v roce 1958. První zákon sledující ochranu topografií polovodičových výrobků byl až americký zákon z roku 1984. Postupně začaly obdobné předpisy vydávat i další státy. K harmonizaci předpisů členských států Evropského společenství byla v prosinci 1986 přijata směrnice o právní ochraně topografií polovodičových výrobků. Přijetí tuzemského zákona představovalo jednak splnění závazku plynoucího z Dohody o obchodních vztazích mezi USA a ČSFR uzavřené v roce 1990, současně však znamenalo již harmonizaci našeho právního předpisu s právem ES. Zákon byl totiž zpracován se znalostí směrnice ES a je s ní plně kompatibilní.

Předmětem ochrany je v nejširším pojetí uspořádání polovodičového výrobku. Důležitou podmínkou je, aby šlo o výsledek tvůrčí činnosti; řešení musí být osobité. Topografiím je poskytována výlučná ochrana. Bez souhlasu majitele nelze topografii nebo její část reprodukovat ani vyrábět polovodičový výrobek, v němž je obsažena. Účinky ochrany se nevztahují na reversní inženýrství (každý má právo podrobit čip analýze a hodnocení) a na tzv. nevinné užívání (využívání osobou, která v dobré víře získala polovodičový výrobek).

Užitné vzory - ochrana, kterou dosud některé členské státy EU nemají

Po přijetí patentového zákona v roce 1990 se objevila potřeba zaplnit mezeru, která vznikla mezi patentovatelným vynálezem s vysokou mírou tvůrčí invence (vynálezecké výše) a drobnějšími technickými, výrobními a provozními zdokonaleními, která lze chránit formou zlepšovacího návrhu. Řada okolních států řešila obdobný problém zavedením tzv. užitného vzoru. Užitné vzory jsou většinou pojímány jako registrovaná práva, která poskytují výlučnou ochranu technickým vynálezům, zejména těm, které mají kratší životnost nebo jejichž vynálezecká výše je na nižší úrovni. Díky svým vlastnostem (flexibilita, okamžitá registrace, žádné zbytečné formality, nízké poplatky) vyhovují užitné vzory velmi dobře potřebám malých a středních podniků.

K zavedení této specifické ochrany technických řešení proto přistoupila přijetím zákona o užitných vzorech v roce 1992 také Česká republika. V Evropské unii nebyla ochrana užitným vzorem dosud harmonizována; existuje pouze na národní úrovni většiny - nikoli ještě všech - členských států. Evropská komise teprve připravuje návrh směrnice ke sblížení těchto předpisů. Za daných okolností bylo při přípravě zákona o užitných vzorech využito jako určité předlohy německého zákona o užitných vzorech. Toto řešení se ukázalo jako předvídavé, neboť po zveřejnění návrhu směrnice ES se ukázalo, že ochrana užitných vzorů u nás se ubírá správným směrem.

Ochranné známky - cílevědomá harmonizace

Ochranné známky mají v moderním světě značný význam. Identifikace původu výrobků a služeb, zajištění vysoké kvality a vyjádření dobrého jména firmy, to jsou jen některé z funkcí ochranných známek. Známky hrají důležitou identifikační a záruční úlohu ve vztahu ke spotřebiteli.

Evropské společenství přistoupilo ke sblížení předpisů členských států týkajících se ochranných známek v roce 1988, a to opět cestou přijetí harmonizační směrnice. Jejím cílem bylo odstranit existující rozdíly mezi národními předpisy členských států, a tím přispět k volnému pohybu zboží a svobodě poskytování služeb. Směrnice obsahuje demonstrativní výčet označení, která mohou tvořit ochrannou známku (slova, kresba, tvar výrobku), jsou-li schopna odlišit výrobky nebo služby jednoho podniku od výrobků či služeb jiných podniků. Stanoví rovněž důvody k zamítnutí ochranné známky nebo jejímu prohlášení za neplatnou, plynoucí z povahy samotného označení (např. pouhá popisnost) nebo týkající se střetu se staršími právy. Klíčovým prvkem harmonizace je úroveň ochrany, vyplývající ze zápisu ochranné známky v různých členských státech, která je tedy dnes v celé Evropské unii stejná.

Výše uvedené zásady plně převzal zákon o ochranných známkách z roku 1995. Tento právní předpis si však kladl i jiné cíle. Především odstranil všechny překážky v nakládání s ochrannými známkami, které byly dosud poznamenány administrativními zásahy státu do postavení jednotlivých hospodářských subjektů. Došlo k posílení postavení vlastníka ochranné známky, ale i k zesílení odpovědnosti dalších podnikatelských subjektů při označování výrobků a služeb. Zavedením námitkového řízení před zápisem ochranné známky do veřejnoprávního rejstříku, a tím i principu ochrany práv třetích osob, vycházel zákon již důsledně z pojetí známkové ochrany v komunitárním právu. Sladění absolutních a relativních důvodů k odmítnutí zápisu ochranné známky či k jejímu výmazu s důvody uvedenými v harmonizační směrnici a téměř doslovné převzetí jejích ustanovení o účincích zápisu ochranné známky bylo již samozřejmostí, neboť v době přípravy zákona probíhal již naplno a vědomě proces slaďování tuzemské legislativy s právem Evropských společenství.
Přijetím zákona byla již v polovině devadesátých let v zásadě završena první etapa přestavby systému ochrany průmyslového vlastnictví v České republice.

Evropská dohoda a dodatková ochranná osvědčení

Patentový zákon z roku 1990 byl přijat relativně velmi záhy po přechodu České republiky k tržnímu hospodářství; důvodem jeho přijetí byla především nutnost reagovat pružně na nové poměry a obnovit co nejdříve legalitu patentového systému. V roce 1990 neexistovalo v oblasti patentového práva žádné acquis communautaire. Tvůrci zákona se proto nechali přirozeně inspirovat patentovými zákony jednotlivých evropských států i Evropskou patentovou úmluvou. V průběhu devadesátých let došlo však postupně k několika událostem, které vyústily v potřebu jeho novelizace; spolu s ní došlo i ke změně zákona o ochranných známkách a drobnějším změnám zákona o užitných vzorech a zákona o topografiích polovodičových výrobků.

Především v roce 1993 nabyla účinnosti Evropská dohoda, z jejíhož článku 67 vyplynuly kromě jiného také následující úkoly: pokračovat ve zlepšování úrovně ochrany práv k průmyslovému vlastnictví tak, aby ke konci pátého roku po vstupu dohody v platnost bylo dosaženo úrovně ochrany podobné úrovni existující v Evropské unii. Současně požádat o přizvání k přístupu k Evropské patentové úmluvě. Vedle obecně formulovaného závazku směřujícího ke sbližování právních předpisů České republiky s acquis communautaire, který je uveden v článku 69 Evropské dohody, vznikla tedy pro oblast průmyslového vlastnictví navíc povinnost sledovat úroveň ochrany v Evropské unii a průběžně se jí přizpůsobovat.

Z výše uvedeného bylo nabíledni, že Česká republika musí být ještě před vstupem do Evropské unie schopna přinejmenším poskytovat všem obvyklým předmětům průmyslového vlastnictví ochranu, která co do účinků a trvání odpovídá stavu v EU. V roce 1992 byl v Evropské unii zaveden ochranný institut, který náš právní řád neznal. Šlo o ochranná dodatková osvědčení pro léčiva; obdobná osvědčení jsou od roku 1996 udělována v EU i pro výrobky na ochranu rostlin . Tato osvědčení slouží v podstatě k prodloužení doby platnosti patentů na některé produkty či způsoby jejich výroby. Je totiž známo, že farmaceutické a fytosanitární výrobky musí být před uvedením na trh podrobeny dlouhodobému testování, ověřování bezpečnosti a účinků. Po tuto dobu běží již doba platnosti patentu, jeho majitel však nemá možnost svůj monopol realizovat, a tím získávat zpět prostředky vložené do výzkumu a vývoje. Přitom právě v těchto odvětvích jsou investice mimořádně vysoké. Majitelé uvedených patentů se proto cítili ve svých právech diskriminováni. Pro nápravu tohoto stavu přijala řada států zvláštní opatření, kterými je buď přímo prodloužena patentová ochrana farmaceutických či fytosanitárních výrobků, nebo je udělena ochrana dodatečná. Zavedení dodatkových ochranných osvědčení do našeho právního řádu bylo jedním z důvodů novelizace patentového zákona.

Evropská patentová úmluva a její dopad na národní právo

Evropská patentová úmluva není součástí acquis, nýbrž je regionální úmluvou, která v současné době acquis nahrazuje. Jejími členy jsou všechny státy EU a některé státy další. V roce 1996 Česká republika požádala o pozvání k přístupu a vzhledem k tomu, již splnila všechny předpoklady pro členství v Evropské patentové organizaci, byla v roce 1999 přizvána s účinkem k 1.7.2002. Sám akt přístupu ovšem předpokládal, že kandidát včas přijme opatření k propojení evropského patentového systému se systémem národním. Úmluva se s národním právem prolíná natolik, že některá ustanovení, nutná k uspokojivému fungování celého systému, jsou obsažena právě v národním předpisu. Členským státům je přitom ponechána určitá volnost při řešení některých otázek, například budou-li vyžadovat překlady evropských patentů do svého úředního jazyka, bude-li národní úřad průmyslového vlastnictví přijímat evropské patentové přihlášky apod. Právě nutnost upravit tyto otázky byla druhým důvodem k novelizaci patentového zákona.

Dohoda o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví (TRIPs) a vynucení práv

V roce 1996 vstoupila pro Českou republiku v platnost Dohoda o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví (dále jen „TRIPs“). Jde o významnou univerzální dohodu, která se týká nejen průmyslového vlastnictví, ale i autorského práva a práv příbuzných, a také například ochrany nezveřejněných informací. Za zmínku stojí, že se TRIPs věnuje velmi zevrubným způsobem dokonce i prostředkům k dodržování práv. Nutno říci, že z hlediska veřejnoprávních aspektů ochrany jednotlivých předmětů průmyslového vlastnictví naše právní úprava naprosto vyhovovala, neboť Česká republika poskytuje ochranu všem vyjmenovaným předmětům; to tak zcela neplatilo pro podmínky udělení nucené licence na patenty a pro některé aspekty vynucení práv. Patentový zákon ani zákon o ochranných známkách totiž dosud výslovně neupravovaly oprávnění majitele patentu či ochranné známky žádat o zničení předmětů, jejichž výrobou či uvedením na trh došlo k porušení jeho práv. A to byl třetí důvod pro novelizaci patentového zákona a současně důvod pro doplnění zákona o ochranných známkách.

Nové acquis - průmyslové vzory a biotechnologické vynálezy

Ani v Evropském společenství se vývoj právní úpravy v oblasti průmyslového vlastnictví nezastavil; právě naopak, koncem devadesátých let byly přijaty další dvě harmonizační směrnice. Vědoma si svého závazku z článku 67 Evropské dohody, dokázala Česká republika jako první z kandidátských zemí promítnout již toto nové acquis do svého právního řádu, a to dokonce ještě dříve, než některé členské státy EU.

Směrnice o právní ochraně biotechnologických vynálezů byla přijata v Evropském společenství po mnohaleté diskusi týkající se etických aspektů biotechnologií a genetického inženýrství. Jedním z jejích cílů bylo objasnit rozsah právní ochrany poskytované biotechnologickým vynálezům, a tím podpořit investice do oblasti biotechnologií. Druhým cílem bylo zajistit, aby byly právní předpisy o patentovatelnosti biotechnologických vynálezů v Evropské unii harmonizovány, aby patentové úřady při udělování ochrany používaly jednotných kritérií. Přijetím směrnice dal Evropský parlament jasně najevo svou podporu evropskému biotechnologickému průmyslu.

Transpozice směrnice do našeho právního řádu byla provedena s účinností k 1. říjnu 2000, a to zvláštním zákonem o ochraně biotechnologických vynálezů, který navazuje na patentový zákon a doplňuje jej. Zákon potvrzuje, že vynálezy, které splňují obvyklé podmínky, jsou patentovatelné, i když obsahují biologický materiál. V souladu se směrnicí vylučuje zákon z patentovatelnosti způsoby reproduktivního klonování lidí a postupy, při nichž se používá lidské embryo. Zákon se snaží i o vyvážené řešení problému, do jaké míry lze patentovat zvířata. Z patentovatelnosti jsou vyloučeny způsoby úpravy genetické identity zvířat, které ji mohou způsobit utrpení bez podstatného medicínského užitku, a také zvířata, která jsou výsledkem takového způsobu. I v tom přebírá zákon principy zakotvené ve směrnici.

Zmiňme ještě ve stručnosti průmyslové vzory. Část, která obsahovala právní úpravu tohoto předmětu průmyslového vlastnictví, obsahoval původně patentový zákon z roku 1990. Až do roku 1998 se zdálo, že tento stav nebude nutno měnit. V roce 1998 však spatřila světlo světa směrnice ES o právní ochraně vzorů, která přinesla určité prvky v naší právní úpravě dosud neznámé. Namísto rozsáhlé novelizace části patentového zákona se zdálo pragmatičtějším přistoupit k přijetí nového zákona o průmyslových vzorech; to byl další zákon nesoucí letopočet 2000. Za pozornost stojí zejména zavedení nové podmínky ochrany designu: přihlašovaný vzor musí být nejenom nový, tak jako tomu bylo doposud, navíc musí splňovat ještě požadavek individuální povahy. I v případě transpozice směrnice ES o ochraně vzorů Česká republika předběhla dokonce některé členské státy.

Výčet právních předpisů, které se týkají ochrany jednotlivých předmětů průmyslového vlastnictví, můžeme uzavřít sdělením, že 1. dubna 2002 nabyl účinnosti zákon č. 452/2001 Sb., o ochraně označení původu a zeměpisných označení. Zákon nahradil dosavadní, téměř třicet let starou právní úpravu tak, aby i v této oblasti byly splněny požadavky TRIPs a práva ES.

Členství ČR v mezinárodních smlouvách

Česká republika je tradičně členem celé řady významných mezinárodních smluv či dohod na ochranu průmyslového vlastnictví, ať již jde o smlouvy základní nebo smlouvy usnadňující získání ochrany jednotlivých předmětů v jiných státech, nebo konečně smlouvy upravující mezinárodní třídění těchto předmětů. Členství ve většině těchto smluv „zdědila“ Česká republika po svých právních předchůdcích; to svědčí o dlouhodobé tradici ochrany průmyslového vlastnictví na jejím teritoriu. Tradice sahá až do roku 1919. Na druhé straně jsme však k řadě smluv přistoupili v době poměrně nedávné. To je zase důkazem naší dynamičnosti a schopnosti přejímat nové závazky v zájmu mezinárodní spolupráce. Mezi těmito „novodobými“ smlouvami uveďme za všechny alespoň již citovanou TRIPs (ČR vázána od r. 1996), dále zejména v oblasti patentové ochrany Smlouvu o patentové spolupráci (ČR je členem od r.1991) a v oblasti známkoprávní ochrany Protokol k Madridské dohodě o mezinárodním zápisu ochranných známek (ČR je členem od r. 1996) a Smlouvu o známkovém právu (členství rovněž od r. 1996). Přístup České republiky k Evropské patentové úmluvě se uskutečnil k 1.7.2002. Koncem devadesátých let byla navázána spolupráce s Úřadem pro harmonizaci ve vnitřním trhu (OHIM), který je orgánem Evropského společenství pro ochranné známky.

Proces přejímání acquis communautaire a europeizace ochrany průmyslového vlastnictví byl v České republice v zásadě dovršen. Veškeré relevantní komunitární předpisy v této oblasti byly již do našeho právního řádu transformovány, v některých případech dokonce dříve, než ve členských státech EU. Přistoupením České republiky k Evropské patentové úmluvě 1.7.2002, byl článek 67 Evropské dohody splněn na sto procent.

Datum poslední aktualizace – 01.12.2011 11:06